“Vím přesně, co bych s tebou dělal…” – já taky

Bylo ráno, krátce před šestou hodinou. Prosincové ranní směny se nesly v duchu předvánoční atmosféry a dovolených. I naše mistrová měla dovolenou.

“A kdo to vůbec je?” – “Nevim, takový divný jméno. Snad to nebude Bulhar!” – “No to snad ne!” pohoršoval se celý náš kolektiv při pátečním zkoumání rozpisu na další týden. Dneska je pondělí, náš nový “pan mistr” už nás netrpělivě očekává u pásu.

Hm, tak to není Bulhar. Jak by taky mohl, Bulhary sem dováží agentura na levnou práci bez přestávek. Navíc neumí česky, ten by nemohl být mistrem. Není to Bulhar, je to cikán. No, tak dobře.

Postává u palet, nervózně se ošívá. Kšiltovku má narvanou pod povinnou jednorázovou čepicí. Je celkem mladej. To jsem zvědavá, jak si poradí se dvěma mladýma holkama, jednou důchodkyní a jedním klukem s IQ v minusových hodnotách. To ty normy dneska strhneme.

“Umíte to?” – “Jo, jasně už jsme tu pátý měsíc!” – což v překladu znamená: “Dostalo se ti té cti, že máš na páse ty nejlepší z nejlepších, kteří tohle peklo vydrželi už pět měsíců!”

Slovo dalo slovo. Z pana “mistra” se nám vyklubal celkem rozumně smýšlející muž. Brzo pochopil, že když přenechá mistrování mě, vše půjde hladce a on bude téměř bez práce. Čím to je, že ženská mistrová je vždycky taková svině?

Než uplyne první přestávka, stojím na posledním stanovišti pásu, co nejdál od ostatních. Pan mistr vedle mě. Bavíme se. Smějeme se. Jeden dvousmysl střídá další. “To si piš, že vím přesně, co bych s tebou dělal” – já to vím taky.

Na pásu je nás málo. Přidělili nám další dva chlapy na pomoc. Dva obézní cikány – dvě veselé kopy. Svého zbrusunového mistra nenazvou jinak, než “kazišuk”.

Hm, takové pozornosti vůči mojí osobě…

Líbí se mi to. Provokuju ho, pokukuju po něm, dávám mu naději. Stoupá si ke mě, zajíždí mi rukou pod povinný jednorázový plášť. Cítím jeho horkou ruku na koleni, pak na stehně…

Hází po mě bonbony z krabic, i když je to právě on, kdo jako mistr má přísně kontrolovat zacházení s materiálem. Plné krabice zvedá jednou rukou, nepokrytě mě nabaluje před ostatními.

A co já? Jak se v takovéto situaci zachová slušně vychovaná mladá dívka, ambiciozní studentka, které pohrdá hrubostí a nízkými pudy? Navíc, je to cikán ze Slovenska! Zcela jistě bez vzdělání, dobrého rodinného zázemí a zářné budoucnosti. Trochu hrubián.

No jak asi? Je evidentně hluboko pod mojí úrovní!

Při nekonečných směnách, o jednom a tom samém pohybu u běžícího pásu, ho mám plnou hlavu. Představuji si, jak se spolu projíždíme na paleťáku po skladu, jak ignorujeme gestapácké komandování kontrolorek a mistrových. Představuju si, jak se divoce líbáme na starých záchodem v dolním patře, hned vedle šaten. Cítím, jak ze mě strhává ten ohavný plášť, který tady musíme nosit všichni. Sundává mi nenáviděnou čepici, která zakrývá mou chloubu – dlouhé hnědé vlasy.

Dovolila bych mu to?

Vánoce se přiblížily. Všichni už se nemůžou dočkat zaslouženého odpočinku. Ještě, že tak. Jak  by to pokračovalo, kdyby nás nerozdělily vánoční svátky?

Byli bychom velice vtipný pár. On absolutní nula, já, vzdělaná dívka z dobré rodiny.

Víte co? Milovala jsem ho. Proč? Protože on se ke mně choval jako k ženě. Jako ke člověku, který má svou hrdost. Nadbíhal mi, bavil mě. Byla jsem pro něho člověk – a samozřejmě i objekt sexuálního zájmu, buďme upřímní.

Ale rozhodně jsem pro něj nebyla jen levná pracovní síla, jen dvě ruce k pronajmutí.

Možná, že kdyby dosáhl svého a vyspali bychom se spolu, jeho zájem by rychle zmizel. To už se nikdy nedozvím.

V mých vzpomínkách ale vždycky zůstane. Jako ten, pro kterého jsem měla cenu, i když jsem zrovna neměla nejlepší vysvědčení nebo nejprestižnější práci.

Díky, žes mi ukázal život.

xxx

Ta Perfektní